Meče ve starověku
Meče mykénské kutury
V době bronzové se vyvinul postupným prodlužováním dýky meč. Je známo několik druhů, které se užívaly. Jedním z nich je i první zaznamenaný dlouhý jezdecký meč. Je celý vyrobený z bronzu, nemá záštitu a rukojeť je sloupkovitého tvaru. Zahrocená čepel měřila až 90 cm. Zbraň byla zdobena rytými ornamenty geometrického charakteru. Obrázek...
Keltské meče
Od konce 4. století se nám z dějin vynořuje národ Keltů. Byli to bojovníci každým coulem, a není tedy divu, že si zakládali i na své výzbroji. Obzvláště proslulé jsou jejich jezdecké meče, o mečířství z 3.-2. stol. př.n.l. se hovoří jako o stylu krásných mečů. Čepel byla dlouhá kolem 90 cm a rukojeti a hlavice byly odlévány technikou ztraceného vosku. Z tohoto materiálu byl vyroben požadovaný tvar, hlavice často s ornamenty náboženského charakteru. Vosk se pak obalil hlínou. Po jejím zatvrdnutí se do hliněného obalu nalil roztavený bronz, který rozpustil vosk a vyplnil formu. Hlína se pak odstranila a na světě bylo překrásné umělecké dílo. Samotné čepele byly vysoké kvality a díky tomu byly meče vysoce žádané i mezi Římany, a to i později za císařství.
Akinakes
Zbraň pocházející od Skythů, kteří ji pojmenovali podle svého boha války, byla zařazena i do výzbroje perských armád, pravděpodobně za výbojů Kýra II. Velikého. Byl to krátký dvousečný meč vyráběný z bronzu, později, jak to žádala doba, ze železa. Honosné verze měly rukojetě i čepele zdobené zlatem, stejně tak i pochvy. Zde je obrázek.
Gladius
Tento meč proslavili především římské legie. Jeho další název zní meč hispánský, což nám napovídá, že vznikl na území dnešního Španělska. Do výzbroje svých mužů ho údajně zavedl Publius Cornelius Scipio při svém tažení v letech 211-206 př.n.l. Postupně se stal hlavní zbraní legií pro boj z blízka. Čepel byla široká a rovná s ostřím na obou stranách a kosočtverečným průřezem, hrot byl přibroušen. Původně sloužil gladius hlavně jako zbraň bodná, a když později přejal i funkci sečnou, byla jeho čepel prodlužována (z 50 na 75 cm). Byl poněkud těžkopádný, což se odrazilo i na efektu, který zanechal na těle zasaženého-setkal jsme se i s pojmem "sekáček na maso". Titus Livius popisuje mimo jiné i tažení Římanů proti Filipovi Makedonskému a píše i toto:"Nyní však (Makedonci) spatřili těla zohavená hispánským mečem, s uťatými pažemi i s plecí anebo celé hlavy oddělené od těla useknutou šíjí, vyhřezlé vnitřnosti i tu celou příšernost jiných zranění." Není tedy divu, že byla tato zbraň tak hojně užívána i obávána. Pro římského legionáře znamenala čestný prvek-a její ztráta se trestala velmi tvrdě. Důstojníci nosili gladius zavěšený na levé straně, vojáci pak na pravé, v dřevěné pochvě okované tenkým plechem. Obrázek je zde.
Scramasax
Tento typ Germáni pravděpodobně převzali od hunských kmenů. Byl to krátký meč, i když někdy mohl dosahovat délky až 70 cm. Měl jednosečnu čepel. Provedení meče se lišilo podle jeho majitele-některé nalezené kusy jsou zdobeny drahými kameny. Celkově byl zbraní pro boj pěchoty na blízko, podobně jako gladius. Nosil se na levé starně, ovšem pokud měl u sebe bojovník i meč spathe, byl zavěšen na straně pravé. Obrázek zde.
Spathe
Tento jezdecký meč pochází ještě z dob římského císařství, nicméně přežil i do středověku, kdy jeho výrobou prosluly dílny franckých mečířů. Hrot byl tupý a dlouhá a oboustraně nabroušená čepel měla po obou plochých stranách mělký výbrus. Nejedná se žádný žlábek, který by sloužil pro odtok krve (jen si to představte-zapíchnete meč do nepřítele a pak čekáte, až z něj vyteče dostatek krve, přičemž vás každý nepřítel snadno zabije, neboť jste v této chvíli v podstatě neozbrojeni), ale představuje to způsob, jakým byly takovéto těžké zbraně odlehčovány. Způsob nošení zbraně je popsán již výše u scramasaxu.